Editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Někdy v letech, kdy znovu začal vycházet Pojistný obzor, tentokrát pod státem vytvořenou Pojišťovací radou, vyhnali komunisté mého dědečka z jeho soukromého řeznictví. A pak ho ještě přinutili obchod na vlastní náklady zbourat. Pojišťovny potkal po 2. světové válce s nástupem komunismu stejný osud – ze 733 subjektů zůstal jen jeden, jehož úkolem sice zůstalo pojišťovat, jeho cílem se ale stalo především napomáhat nově založenému centrálnímu plánování a znárodněnému hospodářství.

Když v roce 1951 v Pojistném obzoru vychází článek o statusu nové Československé pojišťovny s podtitulkem Charta československého pojišťovnictví, jeho generální linie dirigující vývoj pojišťovnictví, Heliodor Píka a Josef Toufar jsou již zavražděni a o rok později po vykonstruovaném politickém procesu je následuje Milada Horáková a řada dalších, kteří byli komunisty zabiti, vyhnáni, vězněni, mučeni, ožebračeni a zničeni. Komunismus se rozhodl kontrolovat vše, nejen naši práci, ekonomiku, ale především naše životy, myšlenky a slova. 

Stěžujeme si, že od revoluce v roce 1989 máme nízkou propojištěnost bytových nemovitostí. Není to ale zčásti proto, že státní pojišťovna a lidé v ní neměli vlastně žádný důvod se snažit o lepší výsledky? Že se postupně ztratil pocit, že je tu státní pojišťovna právě od pomoci klientům? Že byla zardoušena motivace, zakázána snaha a odmítnuta podnikavost? Pravděpodobně je tu i další důvod. Lidem státní pojišťovna prakticky splynula se státem. Ten přece pomůže a o všechno se postará. Proč se tedy starat sám o sebe. 

Jednou jsem ve Washingtonu sledoval v televizi člověka bez domova, který vybírání popelnic označoval za business plný konkurence a říkal, že se musí posunout na sběr kovů, kde je vyšší přidaná hodnota a lepší zisky a kde může prorazit. Dovedeme si tohle myšlení představit v Evropě? A u nás? 

Vydání obálky tohoto časopisu není hezkou vzpomínkou. Je součástí historie vývoje našeho pojišťovnictví. Je ale důležitou výpovědí, připomenutím bolestné historie násilí a kolektivismu, která v jistém smyslu formuje naše myšlení doteď. Přesvědčení, že stát ví tak nějak všechno lépe a je jeho úkolem moudře nahrazovat soukromý sektor tam, kde údajně selhává, nebo raději preventivně, je dědictvím, které si do dnešních let nepřinesli jen levicoví politici. 

Kontinuálně se prohlubující regulace, vršení pravidel jedno na druhé, jejich excesivní vymáhání s vrchnostenským přístupem, prohlubování státního dozoru ve všech oblastech lidského bytí a zakládání dalších a dalších úřadů vedou nejen ke zvyšování nákladů v ekonomice a tím pádem ztrátě její konkurenceschopnosti, ale jsou i důvodem strnulosti, ztráty motivace, absence odpovědnosti, mizení kreativity, a to jak na straně státu, tak na straně soukromých firem. 

Žijeme ale už naštěstí ve svobodné zemi, kde je reálně úspěch jen na nás. V zemi, která udělala za posledních 30 let obrovský pokrok. Jsme bohatou společností plně vystavenou soutěži se světem, ve které jsme vcelku úspěšní. Potřebujeme ale zoufale modernizovat, digitalizovat, uspět v soutěži kompetencí, vzdělání a vědy. Znamená to dále bojovat se státním dirigismem a socialismem v nás a bolestnou historii dědictví totality si nejen pamatovat, ale i jí rozumět. 

Můj dědeček komunistům nikdy neodpustil. Nemůžeme odpustit ani my.

Jan Matoušek

výkonný ředitel České asociace pojišťoven