2022/4

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

pád komunismu a konec totalitního režimu v roce 1989 představuje nepochybně předěl ve vývoji České republiky a naší státnosti, novou éru pro pojišťovací sektor, ale i okamžik skutečné osobní katarze, začátek nového svobodného života. 

Pro účastníka demonstrací je složité vypovědět celý komplex pocitů, které jsme v chladu na pozdně listopadových náměstích cítili. Přestože nás městským rozhlasem důstojník Veřejné bezpečnosti vyzýval, abychom se rozešli, pod hrozbou zásahu a postihů, nikdo z nás neměl strach. Téměř jsme nerozuměli dalekému muži s megafonem uprostřed, který četl prohlášení Občanského fóra. Cítili jsme se odhodlaně, vzrušeně. Jako kdyby nám naprosto zaplněné náměstí samo říkalo, že tohle nemůže dopadnout špatně. Nemluvili jsme spolu o tom, proč tam jsme, ale všichni jsme to věděli. Chtěli jsme nový život, konec zaostávání, možnost volby, zbortit svět lží a předstírání. A i přesto, že většina z nás nikdy nežila ve svobodné zemi, dobře jsme věděli, co znamená demokracie. 

Při revoluci nešlo jen o materiální svět, ale o skutečný návrat hodnot, na kterých stojí křesťanská civilizace. Začali jsme znova vnímat kategorie, které nás přesahují, jako odpovědnost, dobro, pravda a svoboda. Naučili jsme se o nich zase uvažovat a mluvit. A byly to kategorie, které totalitní režim tolik nesnášel, že je nechal téměř zmizet z našeho slovníku. 

A jakkoli dnes žijeme ve složitém světě, kde média a politici relativizují pravdu, kde jsou názory vydávány za fakta, kde názor anonyma z internetu jako by vážil to, co názor odborníka, kde se ztrácí odpovědnost za vyřčené v ohlušujícím křiku nátlakových minorit, žijeme stále v nejlepším možném světě. Jeho alternativy vidíme na východ od nás. Umlčování, svět lží a propagandy, křiklavě nespravedlivá „spravedlnost“ sloužící zájmům režimů, neúcta k lidským právům a životu, sociální scoring a všudypřítomné bezpečnostní složky, svět, v jakém bychom dnes žili, pokud by sovětský obr na hliněných nohou nebyl unavený desetiletími lhaní sám sobě. 

Lidská podstata je přese všechno dobrá. Když Václav Havel ve svém prvním novoročním projevu pronesl slavná slova „naše republika nevzkvétá“, vnímali jsme to jako životodárný doušek pravdy, po které jsme doslova toužili. Když jsme v prvních dnech po zrušení cestovních omezení odjeli na výlet do nejbližší rakouské vesničky, byl to ohromující pocit. Za tou náhle snadno překonanou hranicí s rozpačitým celníkem totiž nestálo jen Rakousko, ale celý svět možností, příležitostí, nejistoty a očekávání. 

Zároveň jsme lidé nedokonalí a chybující. Společenská, politická a ekonomická transformace nepochybně proběhla s chybami plynoucími částečně z naivity, částečně z nedostatečného vypořádání se s režimem a jeho exponenty. Ale je téměř zbytečné si to dnes vyčítat, představa ideálního světa je naivní a neuskutečnitelná. Jisté je, že žijeme v dobrém světě i přes jeho chyby, ve světě, kde jsme to my sami, kdo bude rozhodovat o našem osobním a společném úspěchu. 

A totéž platí pro po listopadové revoluci nově obrozený pojišťovací sektor. Soutěživost, dravost, inovace, motivace poskytovat lepší služby a vydělat si více peněz znamenaly prudký rozkvět vysoce konkurenčního trhu. Trhu, který dnes překonává obrovské katastrofické škody a svou kapitalizací a formou je považován za jeden z pilířů české ekonomiky. 

Pojistný obzor jako oborový časopis po dobu posledních sto let jako by byl svědkem minulých událostí, politických a sociálních změn, válek, období rozkvětů a stagnací. Prostřednictvím jeho stránek popisujících problémy své doby jsme sledovali strhující příběh historie České republiky a jejích občanů. Mé díky patří všem těm, díky nimž se jeho časová řada nepřetrhla, díky nimž časopis ve své odborné úrovni přežil celé století. A další díky patří přispěvatelům a týmu České asociace pojišťoven za možnost se čtyřmi speciálními díly letos za bohatou a pyšnou historií časopisu ohlédnout. 

Jan Matoušek

výkonný ředitel České asociace pojišťoven