2022/3

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

řada čtenářů tohoto časopisu, která zde s trpělivou laskavostí sleduje témata týkající se vývoje pojistného trhu v Česku, si na dobu sedmdesátých a osmdesátých let pamatuje. Ale nikdy neškodí si kontext, politické a společenské prostředí té doby připomenout.

Do sedmdesátých let jsme vstoupili po Ruskem vedené invazi zemí Varšavské smlouvy v roce 1968, která byla krutou katarzí otevírání se světu a ekonomickým reformám. Následovalo období stranických čistek, ve kterých bylo za své názory a snahu potrestáno obrovské množství lidí vyloučením z veřejného a ekonomického života. Trpěly celé rodiny, jejichž děti nesměly studovat. Začala doba ztráty iluzí, že je možné a má smysl režim napravit, že vůbec režim stojí o iniciativu a tvůrčí aktivitu lidí, že má vůbec smysl se o něco snažit poctivě a ve prospěch celku.

Doba přinesla zklamání z budování socialismu a šok z objevu ruského imperialismu pocítěného na vlastní kůži. To vše přineslo naprostý rozchod lidí s mocí, protože nebylo možné ji změnit či přemoci, většina se uzamkla do svých chat, mezi nejužší rodiny a přátele. Důvěřovat nešlo nikomu. A nemějme iluze, politické procesy padesátých let byly sice minulostí, ale fízlování, udávání, vyhazovy ze školy či práce, mnohdy vězení byly na denním pořádku. Nastala doba bezčasí. Strnulost. Svět a jeho vývoj jako by šly mimo nás.

Žili jsme v prostředí bipolárního světa, bratrského Ruska a amerického imperialismu, prostředí systematického budování obrazu nepřítele na Západě, který straší nukleárními zbraněmi. Byla to doba, kdy jsme si ve škole na branném cvičení zkoušeli plynové masky a měli s sebou igelitové pytlíky proti nukleárnímu zamoření, ale také doba předstíraných ekonomických úspěchů, velikých plánů, předhánění Západu.

Ale i přes tuto mašinérii lží, propagandu, ve které nikdo nesměl říct jiný názor, jsme všichni věděli, že nic z toho není pravda. Že válka je jen iluzí, do které se slábnoucí obr na Východě už nemohl pustit. Část z nás si dokonce později myslela, že ten Ronald Reagan asi bude správný chlapík. A rozhodně jsme se zatajeným dechem neposlouchali Moskvu, ale Vídeň. Toužili jsme po informacích ze svobodného světa.

Stát nám lhal, my jsme předstírali, že mu věříme, a stát zas předstíral, že nám to věří. Jinak totiž kontrast mezi nesvobodou, umlčováním, zákazy cestování a nedostatkem základního zboží přece nemohl dopadnout. Tedy promiňte, stát ne, vlastně komunistická strana. Společenství privilegovaných, kde členství nebylo jen tak a přinášelo významné výhody.

Pozdější rozpad sovětského bloku a vítězství demokracie a svobody, o kterých budeme mluvit příště, jsme vnímali jako de nitivní konec světa lží a útlaku. Bohužel pohled na dnešní agresivní Rusko, stát založený na lži, a na ostatní země, které překročily hranu diktatury, jako je Čína, nás musí varovat, že něco podobného může čekat i nás. Musíme čelit nejen vyvolávání xenofobních a nárokových nálad ve společnosti, ale také zhoubnému vlivu sociálních sítí, které nejen umožňují, ale přímo podporují šíření kultury nenávisti. A je zjevné, že dnešní svoboda myšlení, konání, koneckonců i podnikání a ekonomické aktivity není jistotou zítřka. Že každý z nás, kdo přivolí další ingerenci státu, kdo nebude odporovat nacionalismu, kdo se nepostaví za slabší proti agresorům, kdo ve strachu podpoří politiky, kteří slibují všechno a zítra, dává v sázku svoji svobodu a tím i budoucnost naší země.

Jan Matoušek

výkonný ředitel České asociace pojišťoven